Řízení v Gruzii s českým řidičákem

Jak se v Gruzii jezdí a co od českého průkazu čekat

Gruzínská pravidla silničního provozu jsou číselně podobná evropským: jízda vpravo, povinné pásy vpředu i vzadu a tolerance alkoholu v krvi 0,3 promile, tedy nižší než v Česku. V praxi ale rozhoduje něco jiného než paragrafy. V Tbilisi se jezdí hustě a sebevědomě, předjíždí se i tam, kde je plná čára, a na kruhových objezdech platí, že kdo vjede první, ten jede. Chodec na přechodu není král, je to návrh.

Mimo město se provoz řádí sám: kamiony s přetížením, maršrutky, pastevci ženoucí stádo přes silnici a náhlé výmoly. Reflexivní zvyky z Česka — držet se striktně předpisů a čekat, až mě pustí — vás v Tbilisi zablokují. Přejezd kruhového objezdu, kde se najíždí z mnoha stran, je nejlepší první test. Řiďte pomalu, ale čitelně, a při pochybnostech raději uberte, než abyste se dohadovali o přednosti.

Co si pohlídat, než vyjedete z půjčovny

Formality jsou rychlé, ale papíry z půjčovny mají háčky, které se vymstí až při vrácení. Každý bod zkontrolujte před podpisem, protože dodatečné spory se s místními firmami vedou těžko a po odjezdu už nemáte páku. Fotografujte auto ze všech stran včetně střechy a kol ještě na dvoře půjčovny, dokud stojíte vedle obsluhy, a snímky si uložte s datem. Při převzetí si projděte škrábance zapsané ve smlouvě a ty, které tam chybí, nechte doplnit písemně do protokolu, ne jen ústně.

Horské pasy a proč tam jet s pokorou

Vojenská cesta na sever od Tbilisi je nejlepší ukázka toho, co gruzínské silnice umí. Stoupá údolím Tergi do Gudauri, podél náhorní plošiny se vine v dlouhých serpentinách a v nejvyšším bodě prochází tunelem, kde se zima neptá. Běžný osobní vůz to zvládne v létě, ale podvozek a brzdy dostávají zabrat a průměrná rychlost je výrazně nižší, než ukazují mapy.

Zkušenost z českých hor tady neplatí úplně. Průsmyky se zavírají na celé hodiny nebo dny, častěji bez předchozího varování než s ním, a v zimě je sjízdnost otázkou, ne plánem. V horách se málokdy svítí a chybí svodidla, na úsecích s kamiony se mlha i prach mění na slepou uličku. Pokud se do hor nechcete pouštět sami, běžná praxe je najmout řidiče s vozem na den.

Palivo, mýtné a co vás na cestě překvapí

Na gruzínských čerpacích stanicích se platí v hotovosti i kartou, ale mimo města raději počítejte s cash. Ceny se drží pod českými, řekněme 2,80–3,20 GEL za litr benzinu a o něco méně za naftu (2025); u horských pump bývají o pár tetri vyšší. Větší sítě mají obsluhu, na vesnicích občas narazíte na stojan, kde vám natankuje místní. Mýtné jako takové na hlavních tazích neplatíte, dálnice jsou zdarma, ale za průjezd některými tunely nebo na soukromých úsecích se platí drobné.

Řidič, nebo vlastní auto? Rozhoduje cena a svoboda

Půjčení auta v Tbilisi vyjde na 80–150 GEL denně za malý vůz, SUV nebo terénní auto stojí výrazně víc, klidně 200–350 GEL (2025). K tomu připočtěte palivo, které při cestě do hor a zpět spolkne tisíce lari, a kauci, která vám na kartě zablokuje desítky tisíc. Najmutí řidiče s autem na celý den přijde na 150–250 GEL včetně paliva a místních znalostí — pro jednotlivce nebo dvojici to často vychází levněji a zbaví vás stresu z nehod a parkování. Pro čtyři lidi a delší okruh se ale vlastní auto vyplatí víc.

Pět chyb, kterým se vyhnete

I s uznávaným českým průkazem a dobrou přípravou se dá cesta v Gruzii snadno zkazit. Většina problémů vzniká zbytečně: podceníte kauci, spoléháte na to, že pojištění karty je všespásné, nebo vyrazíte do hor s autem, které na to nemá. Následující chyby dělají řidiči nejčastěji — a všechny se dají odstranit ještě před tím, než vyjedete z půjčovny.

Co se lidi ptají nejčastěji